srovnatelná s nervozitou klečícího atleta v blocích těsně před výstřelem startovní pistole.
Tak nějak prožívá celá Indie poslední květnový víkend v magickém roce 2020. 1,3 miliardový národ se před více než dvěma měsíci semknul, poslušně si nasadil roušky a podřídil své životy neznámému ďáblíku. A tomu coroňákovi, jako by to bylo jedno. Počkal si, až všichni budou doma a přišel jako nezvaný host. Některá místa si vysloveně zamiloval.
A díky těmhle jeho rozmarům, si my všichni tady s odemykáním našich domovů a obchodů budeme muset ještě pár dnů počkat. Někteří i déle. Zákaz vycházení se postupně ruší a zůstane jen pro noční hodiny. Hurá! Jenže na dnešek zaznamenala Indie rekordních 8 380 nových onemocnění, z toho jen v Maharastře 2 940 případů. Takže, třeba my v Mumbai si zase navlíkneme bačkory a vrátíme se na pár dnů zpátky k domácímu lenošení.
Uvidíme. Jelikož, když jsem včera procházela naší čtvrtí, vypadalo to velmi optimisticky. V mnohých krámcích již byly povytáhlé rolety, což znamená, že majitelé se začali připravovat na jejich otevření. Půjde to sice pomalu a pod dohledem místních úřadů a policie. Ale i tak, tyhle malé krůčky pro zdejší obyvatele znamenají velký posun. Přináší velkou radost a optimismus. Mnoho úplně obyčejných věcí nám bylo po více jak dva měsíce zapovězeno. A třeba teď! Po několika přestávkách znovu začaly vycházet pravidelně noviny! Jsou pořád takové hubeňoučké, ale je to jasná známka návratu k normálnosti. Tady v Indii si totiž ranní čaj bez Timesů pořád neumíme představit.
Já se nejvíc těším, až konečně otevřou mého oblíbeného Baťu. Už delší dobu mám nepříjemný pocit, že ty moje žabky jsou v mnohem horší kondici než ty, které nosi lidé, jimž denně dávám na ulici peníze na přežití.
Včera se mi svěřil jeden muž, který občas vypomáhal v našem domě, že odjíždí domů do Kolkaty. Nemá tady teď žádnou práci a taky musí pomoci rodině. Z jejich rodinného domu, po nedávném řádění cyklonu, zbyly jen trosky. Po pravdě se zachovala jen jedna polorozbořená zeď. Ptala jsem se ho, jak se domů dostane, protože z Mumbai je to více, než 2000 km. “Nevím, vlakem, pokud se mi podaří koupit lístek a pak se uvidí.” Odpověděl mi bez semebenší známky nerovozity. Prostě se tam nějak dostane. Vnitrostátní vlaky už začaly jezdit, ale není vůbec jednoduché získat jízdenku. Navíc, každý cestující musí mít i potvrzení od policie. Cestování je totiž stále omezeno pouze pro migranty. Bez dokladu o vaší trvalé adrese v destinaci kam míříte, nemůžete vyrazit na cestu.
Mnoho zdejších hotelů teď kupodivu zažívá hotové žně. Včetně známého Taj Mahal tady v jižní Mumbai. Hotely totiž často slouží i jako dočasné “ubytovny” pro lidi v karanténě. A těch je pořád více a více. Lidé si mohou sami zvolit v jakém luxusu chtějí tu 14 denní dobu přežít. Záleží jen na jejich peněžence. Ceny za noc se pohybují jen na 40-50% těch původních. Naplnění lůžek však mnohonásobně narostlo. Ne všichni tedy na coronu nadávají.
Policie už není tak přísná, jako dřív. Mají toho nejspíš také dost. Za ty dva měsíce jsou už utahaní. Navíc zjistili, že je lepší sekýrovat tu middle class, která je mnohem vystrašenější a také poslušnější. Naší čtvrtí tedy stále několikrát za den projíždějí policejní auta, z tlampače upozorňující na nebezpečí coronavirusu a s tím spojený zákaz vycházení. A všichni rezidenti to stále respektují. Zatímco o necelé dva bloky dál proudí davy lidí z přilehlých slumů sem a tam, s povinnými rouškami na tvářích. Z kterých však už jen letmý pohled ukazuje, jak moc toho mají za sebou.
Víte, podle čeho se dá tady v Indii odhadnout délka lockdownu? Úplně jednoduše jen podle zaparkovaných špinavých taxiků. Za normálních okolností v Indii špinavé auto téměř nepotkáte. Bílá košile a nablýskané auto je prostě samozřejmost za každých okolností. Pozůstatek koloniální doby. Proto se zde auta myjí každý den. A jasně, že ručně. Tak, už aby byla zase všechna auta čistá!
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, květen 2020
