Je dobré nebo špatné? Je zastaralé, nebo moderní? Je zdarma, levné, nebo drahé?
Odpověď je jednoduchá. Indické zdravotnictví je ‘incredible’, tak jako celá země. Už jen proto, že indický zdravotní systém nelze srovnávat s žádným jiným na světě. Naposledy se zdejší zdravotnictví dostalo na přetřes vloni na jaře během druhé pandemické vlny. Takřka během měsíce nám tady zmutovalo několik kmenů a vznikla velmi agresivní Delta. Nikdo to tehdy nebral moc na vědomí, většina médií sdílela jen záběry z přeplněných nemocnic a hromadných kremací. Padaly slova jako “ostudné selhání systému, naprosto nedostačující péče, zaostalý systém, nekompetence….” Bohužel jej často pronášeli sami indičtí novináři, nebo opoziční politici, kteří buď nevěděli, nebo si nechtěli přiznat, že kdyby stejná situace nastala v západním, moderním, vyspělém světě, položila by ho na lopatky taky.
Hned na začátku je třeba připomenout, že Indie má téměř 1,4 miliardy obyvatel a neexistuje zde žádný systém povinného zdravotního pojištění. Pouze soukromé.
V Indii existují dva druhy medicíny
Je to západní medicína a tradiční ayurveda. Obě tyto medicíny jsou uznávané a často spolu spolupracují. Studium západní medicíny se neliší od toho na západních universitách, trvá pět a půl roku a v posledním roce musí studenti absolvovat praxi ve státní nemocnici, což pro mnohé z nich může znamenat třeskutou srážku s realitou. Mladí medici tam totiž odedřou úplně všechno. Jsou vítanou kvalifikovanou, ale bezplatnou sílou. Ayurveda je vice než 5 tisíc let stará přírodní medicína, vyučuje se na universitách a studium trvá 5 let. Indie je léková velmoc a to včetně přírodních a proslulých ayurvedických léčiv, které se zde vyrábějí v mnoha továrnách, hlavně na jihu Indie.
V Indii existují tři druhy zdravotní péče. Státní, soukromá a komunitní.
Státní, nebo-li veřejná péče
Je financována státem. Její struktura je třístupňová (lokální nemocnice v malých městech a vesnicích, městské a pak nemocnice ve velkých městech). Obecně platí, že “nejhorší” péči lze očekávat v těch nejmenších nemocnicích. Ne vždy to znamená, že nemají přístrojová vybavení, ale často tam chybí odborní lékaři, nebo lékaři vůbec. Pacienti proto musí čekat, až lékař, který má s nemocnicí smlouvu, dorazí. Ti nejchudší z nejnižších kast (držitelé tzv. žlutých, nebo oranžových přídělových karet) neplatí nic. Respektive neplatí nic do určité částky, což je 1,5 Laks (150 tisíc) Rs. Ostatní (bohatší) platí jen minimum. Tyto nemocnice jsou řízeny centrálně, ale mohou být financovány i řízeny lokálně, například radnicí. V případě, že pacient potřebuje speciální léky, nebo léčbu, která není dostupná v rámci veřejné péče, pak za to samozřejmě musí zaplatit.
Soukromá péče
Soukromá zdravotní péče zajišťuje 65% veškeré péče v zemi a privátní nemocnice poskytují většinou velmi dobrý servis západního standardu. Ale stejně, jako v západních zemích se liší. Nemocnice na malém městě nejspíš nebude mít nejmodernější špičkové přístroje. A i když je mít bude, je pravděpodobné, že bude postrádat odborníka s mnohaletou praxí. Ale nemusí to tak být vždy. Velká nemocnice ve velkém městě bude mít nejspíš všechno. A téměř jistě tam bude pracovat mnoho lékařů vystudovaných v zahraničí a i s praxí v nějaké prestižní nemocnici. Za tuto péči se platí. Buď cash, nebo prostřednictvím zdravotního pojištění pacienta. Podmínkou hospitalizace je složení zálohy, což může být kolem 50 000 RS i více. Za samostatný pokoj si připlatíte. Ale tím se bohužel také navyšují všechny ostatní částky. Vizita lékaře, která se platí zvlášť, vyšetření…. cena za péči se tady odvíjí od sazby za pokoj.
Komunitní péče
Je to péče, kterou si tradičně organizují náboženské komunity. Všechna náboženství na světě odrazují lidi od hromadění majetku a většina Indů se tím řídí ve smyslu, “bylo mi dopřáno, dopřeji také někomu, kdo toto štěstí neměl”. Tento sociální systém je nejlépe propracovaný mezi Sikhy, Parsi a Bohra. Ti bohatší příspívají finančně na vybudování a provoz nemocnic, aby se tam pak ti chudí mohli léčit. Např. Parsi mají tři různá oddělení nemocnic (bezplatné, a placené standard a nadstandard). Většina nemocnic Bohras komunity, poskytuje zdravotní péči svým věřícím zcela zdarma. BTW, jak tento komunitní systém dokonale funguje můžete vidět už i při návštěvě jakéhokoliv Sikh chrámu. Téměř každý má svou kuchyni, kde vaří dobrovolníci a může se zde nasytit úplně každý, kdo sem přijde. Bez ohledu na víru, kterou vyznává, nebo nevyznává.
Malé shrnutí
| Popis | Státní, veřejná péče | Soukromá péče | Komunitní péče |
|---|---|---|---|
| Financování | Stát, zcela bezplatná do limitu cca 150 tis.Rs je pouze pro držitele přídělových karet | Pacient cash, nebo v rámci svého pojištění Při hospitalizaci se skládá záloha. | Organizované náboženskými komunitami (Sikh, Parsi, Bohra…) |
| Dostupnost | Široká veřejnost | Široká veřejnost | Základní bezplatnou péči pro všechny umožňují jen Sikhové. Parsi a Bohra poskytují péči výhradně pro své věřící. Jinak je možno si ji zaplatit, jako v soukromém zařízení |
| Řízení | Centrální, lokální | Soukromí vlastníci, svěřenecké fondy | Komunita, nebo i svěřenecké fondy (např. The Tata Trust) |
Ne, že by nebylo co zlepšovat
Jedním z nejpalčivějších problémů v Indii zůstává vážný nedostatek vyškolených zdravotníků, což jsou především lékaři, zdravotní sestry, záchranáři a primární zdravotnický personál. Situace zůstává znepokojivá především ve venkovských oblastech, kde žije téměř 66% indické populace. Poměr počtu lékařů k počtu pacientů zůstává propastně nízký. Je to pouhých 0,7 lékaře na 1 000 lidí. Přičemž průměr podle Světové zdravotnické organizace (WHO) činí 2,5 lékaře na 1000 lidí. Zlepšování této situace je a stále bude dlouhodobým procesem. Nesmíme ale rovněž zapomínat, že Indie je druhá nejlidnatější země na světě a většina obyvatel je chudá. Tu základní zdravotní péči jim však vláda garantuje zdarma.
Tradice a zvyky jsou silnější, než prevence
Pouhé navýšení počtu lékařů situaci ale nevyřeší. Je třeba změnit myšlení lidí, např. více o prevenci hovořit na veřejnosti, ve školách. Zkušenosti ukazují, že jen malá část populace si platí soukromé zdravotní pojištění. A to i přesto, že rodinné pojištění začíná na částce cca 500 Rs/měsíc. Pořád je tu totiž s námi dostatek bohů, kteří “to nějak a hlavně zadarmo zařídí” za nás.
Z venku to tedy může vypadat, že indické zdravotnictví je trochu zaostalé. Skutečnost je jiná. Nezažila jsem tu nikdy přeplněnou čekárnu u praktického doktora, nebo zubaře. Sama jsem měla možnost poznat všechny typy. Byla jsem ve státní nemocnici, soukromé a navštívíla jsem praktického lékaře v Parsi nemocnici v Navsari. Když pominu prostředí, péče byla všude stejná. Jenže Indové prostě nikdy nechodí k lékaři zbytečně. Jednak každý nejprve použije tradiční, generacemi osvědčenou léčbu. Rovněž všechny zdejší zvyky tu mají svůj racionální původ. Čištění jazyka, kloktání slanou vodou, vyplachování úst po jídle patří mezi naprosto běžné denní činnosti každého Inda. Léčivé koření a byliny jsou zase nezbytnou součástí indické kuchyně. U lékaře se platí, takže si každý dobře rozmyslí, zda jej opravdu potřebuje. Indie je navíc léková velmoc a i základní ATB se dají volně koupit v lékárně. Lékárník většinou poradí správně a z plata odstřihne jen počet tablet, které budete skutečně potřebovat.
Každý má jistě v paměti ještě druhou pandemickou vlnu, která v Indii vypukla loni v dubnu. Všechna světová media ukazovala přeplněné nemocnice a umírající pacienty, na které nezbylo nejen lůžko, ale ani kyslík. Jenže média už neuváděla, že 2.vlna postihla právě ty chudé, kteří si svou výbornou imunitu ještě posílili během první vlny v srpnu 2020. Na Deltu to ale nestačilo. A Indie tehdy byla teprve na samém začátku očkovaní.
Globalizace Indie?
V poslední době se ozývají názory, že globalizace Indii škodí. Opravdu? Opravdu si někdo myslí, že Indii škodí, že místo bicyklů, teď i ti nejchudší řídí skútry a motocykly? Jen tak se dostanou do vzdálenější práce, odvezou děti do škol a v neposlední řadě odvezou nemocného, nebo naopak přivezou lékařskou pomoc. K čemu je moderní nemocnice, když se do ní pacienti ze vzdálených míst nemohou dostat? Je přeci logické, že ten, kdo má kolo, touží po motocyklu, zatímco ten který ho už má, chce vlastnit auto. Proč by v tom Indie měla být jiná? Nějak zapomínáme, že založení společností The East India Company v r. 1600 a hned na to The Dutch West Inda Company a následně dalších, byl právě počátek globalizace. Globalizace, která již před 421 rokem začala právě tady v Indii. Globalizace, z které po staletí těžili všichni, jenom ne samotní Indové.
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, Indie, únor 2022
