Město je dnes moje, ale….

Šla jsem včera do banky. Pěšky. Protože sice zaparkovaných cabs kolem jsou tu desítky, ale taky už více jak týden bez řidičů. Tady u nás v Cuffe Parade v Mumbai pár lidí potkávám, nakupují potraviny, zeleninu a ovoce. Čím jdu dál do centra, lidí je méně a méně. Všechny obchody zavřené, ulicé prázdné, sem tam projede auto, či motorka. Míjím policejní hlídku. Ptají se mě kam jdu a doporučují ihned se vrátit domů. Vysvětluji jim, že potřebují něco vyřídit v bance. Jeden z nich pokývá hlavou, mohu tedy pokračovat.

Policejní hlídka

Bank of Baroda má teď během lockdown a zákazu vycházení otevřeno jen dvě odpoledne v týdnu. Slouží pouze pár zaměstnanců, včetně ředitele pobočky. Všichni mají na obličeji roušky, na rukou chirurgické rukavice. Zóna zákazníků a úředníků je oddělena provazem, jako to bývá obvyklé v muzeích, nebo na zámcích a hradech. Na vzdálenost asi 2 metrů vysvětlím svému úředníku, co potřebuji a přes hlavního watchmana mu podávám své dokumenty. On je zkontroluje, potvrdí a stejnou cestou mi je vrací zpět. Hotovo.

opuštěná hlavní třída Mahatma Gandhi Road

Jsem kousek od Kala Ghoda, známé umělecké části v jižní Mumbai. Místo s mnoha muzei, galeriemi, ale také příjemnými restauracemi, kavárničkami a obchůdky. Uprostřed náměstí stojí majestátný Kala Ghoda, neboli Černý kůň. Za normálních okolností tady těžko přejdete silnici, nejspíš nezaparkujete a hlavně se vůbec přes hlukot aut a troubení neuslyšíte. Dnes je tu prázdno a panuje hrobové ticho.

Kala Ghoda

Jdu pomalu zpátky domů. Všechny krámky, stánky v podloubích jsou zavřené. Místa, kde se normálně jen ztěží prodíráte lidmi, jsou opuštěná. Jen watchmeni u otevřených bankomatů poklimbávají, nebo klábosí.

Odpolední odpočinek

Svým způsobem si tu procházku užívám, mám pocit, jako bych měla město jen pro sebe. Až najednou vedle sebe zaslechnu zamňoukání. Zní žalostně. Zpoza rolety vylézá malinké hubené koťátko. “ Ach jo! Nic s sebou nemám, ani ty pitomý sušenky jsem nevzala“! Mám na sebe vztek. Obchodníci zmizeli a s nimi i zmizel pravidený přísun jidla pro pouliční psy a kočky. Ty teď hladoví. Tedy hlavně kočky, ty jsou věrné místu, psi se přesunou do jiného teritoria.

Vem si me! Prosím!

Jsem asi napůl cesty k domovu, když zdálky na mě mává skupinka žen sedící na zemi u nějakého pozdního oběda. Žádájí mě o peníze. Po zvyku je míjím a v duchu si říkám. „U místních nepochodí, jdou rovnou po nás bílých kůžích, protože je to snadný a rychlý výdělek“. Jenže! Po pár metrech se vracím a s pocitem provinění vytahuji stovku. Tady teď nikdo jiný není! Prázdno. A je taky úplně zbytečné přemýšlet, jak moc tihle lidé chějí, nebo nechtějí pracovat. Teď prostě nemají co jíst.

Opuštěn

Cizinec je v Indii magnet, a proto, když mě po chvíli malá dívenka žádá znovu o peníze na jídlo, ptám se ji „Nač potřebuješ peníze? Vždyť neseš plnou náruč jídla!“ „To není pro mě madam“ Sklopí oči. Dávám ji do ruky bankovku a otáčím se. Kdosi za mnou mi děkuje za tu dívku. Dáváme se do řeči. Po chvíli mi ten muž říká: „Já nejsem odsud, přijel jsem kvůli byznysu a uvízl jsem tady. Čekám, až se budu moci vrátit domů. Bydlím v nedalekém hotelu a teď jsem si šel pro jídlo. Jsem lékař z Jemenu a přijel jsem kvůli dodávce léků.

Zavřeno

Ne, že bych o občanské válce v Jemenu nic nevěděla. Samozřejmě čtu noviny, poslouchám zprávy. Ale popravdě, vlastně nic moc…. Večer jsem si otevřela počítač, abych si o této západoasijské zemi, léta zmítané občanskou válkou, přečetla více. Nemohla jsem usnout a pořád na to myslím. Stejně tak jako v Sýrii ale na jiných místech světa stále umírají nevinní lidé kvůli zájmům jednotlivců. Navíc válka je pro mnohé dobrý byznys. Přemýšlím, jak moc jsou všichni ti kapitáni zbrojařského průmyslu teď asi vyděšeni z toho nového biologického agresora. Nejspíš si opatřili ty nejlepší respirátory. Peněz na to mají dost. A tam, kde se válčí jejich zbraněmi, tam je nejspíš problém Coronavirus pořád až na druhém místě.

Taky teď mnohé věci vnímáte trochu jinak?

Máme hlad, chápeš?

Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, 4.dubna 2020

Autor: blankavarma

Vyrostla jsem v Praze a celý život toužila žít v Africe. Na chvilku jsem si to zkusila, ale osud mě nakonec zavál dál na východ, do Indie. A jsem mu za to vděčna. Život v cizině a vedle cizince může učinit život vzrušující. A to ten můj nepochybně je. Můžete ho prožívat se mnou, jestli chcete. Vítejte na palubě!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s