24.ledna 2020
Tady v Indii máme snad největší spotřebu fotografií na světě! Průkazovou fotografii potřebujete téměř na všechno. Žádné dokumenty, ať už důležité, či nicotné, se bez ní neobejdou. Zrovna tak podpisy na smlouvách musí být zpečetěny fotografiemi všech účastníků řízení, včetně otisku jejich prstu. A i na tu kontrolu otisků tu máme speciální čtečky. Dnes už ale třeba většina telefonních operátorů tento servis zajišťuje sama. Prostě Vás postaví ke zdi a jako na policii si vás hezky vyblejsknou. Z profilu i ze strany samozřejmě.
Mnohé úřady a hlavně ty státní tyto vymoženosti nemají, a tak je tady zvykem pár fotografií mít vždy při sobě. To patří k běžnému koloritu zdejšího života, protože nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat.
Ta má zásoba se časem vyčerpala a tak jsem si vygooglila nejbližšího fotografa, učesala a vypravila se tam…. Že to bude “ein zwei “ jsem si byla jistá. Už jsem se tady přece párkrát fotila, dokonce i jednou doma. To, když jsem si vyřizovala “občanku” neboli aadhar card. Tehdy agent přišel za mnou domů, vyfotil mě (úplně strašně!), taky sejmul otisky a bylo to. Za týden mi přišla má indická “občanka” poštou domů.
Přišla jsem na místo a nikde nic. Tedy jeden krámek vedle druhého, jen ne ten inzerovaný fotograf. Jak ho hledám, okamžitě mi nějaký chlapík přispěchal na pomoc. To je tady naprosto běžné. Dnes to bylo dokonce zadarmo. Nejspíš proto, že jsem ráno dala žebračce 50 Rupií. Povídá mi “ Dont worry mum, tvůj fotograf je támhle!” a mávnul směrem ke skupince sedících mužů na ulici. Jak je něco “dont worry” vždy trochu znejistím. On však na mé očividné rozpaky okamžitě reagoval “Sure mum, he is the best photographer!” a začal na tu partičku hlasitě gestikulovat. Žádná reakce, ani náznak. Všichni byli hluboce zaneprázdněni svými telefony. “It’s ok mum, They are busy. Hrajeme dneska důležitý zápas v kriketu proti Novému Zélandu, víš?” vycenil na mě zuby do širokého úsměvu.
Nevím, jestli zrovna nastala přestávka matche, ale můj nejlepší fotograf se najednou vymrštil a začal se mi věnovat. Nejprve mě postavil doprostřed ulice a pokoušel se o jakýsi umělecký záběr ze zespoda. “Chci bílý pozadí” zasyčela jsem na něj, když jsem si představila svou fotku se čtyřma bradama. “No problem mum!” V mžiku vyhnal nějakého prodavače z jeho vlastní bedny, sloužící k sezení, s vysvětlením “Madam řikala bílý pozadí!” Chvíli se dohadovali, páč majitel se svého kutlochu jen tak vzdát nechtěl. Nakonec mě tam ten můj best fotograf posadil. Cvak, cvak “Check it mum pls” ukázal mi spokojeně displej foťáku.
Nezmohla jsem se na nic. Tak zasunul papír do malé krabičky z které během pár vteřin vyplázly jazyk mé fotky.
Zaplatila jsem 200 Rs a obdržela celých 13 fotek. Jednu navíc, asi proto, že tři z nich před tím při stříhání odvál vítr do nejbližší kaluže.
Až doma s brejlema jsem zjistila, že mi prodal fotky ňáký úplně cizí a ještě k tomu starý osoby!
Mimochodem, zbožňuji to zdejší osloveni “mami!” Ačkoliv stoprocentně znamená pouze a jenom Madam, hodně Indů jej automaticky napíše jako “mum.”
Krásný den!
Blanka Jeetendra Varma, leden 2020, Mumbai, Indie
