Byl naléhavý výkřik a také to poslední, co od svého otce mladý Milkha Singh toho dne uslyšel. Pak už jen z povzdálí přihlížel strašlivému masakru. Během jednoho okamžiku tehdy přišel o oba rodiče, většinu sourozenců, příbuzných a přátel. Lidé žijící v jeho rodné vesnici Govinpura v oblasti Punjabu měli smůlu. Byli totiž Sikhové a Hinduisté. Psal se rok 1947, Indie právě získala svobodu a nezávislost a rozdělila se na dvě země. Indii a Pákistán. Vesnice, kde po generace žila Singhova rodina, připadla na území Pákistánu. Za svobodu ale oni i miliony dalších lidí na obou stranách krutě zaplatili. Mnozí svým životem. Bylo to strašné, nespravedlivé a nemilosrdné. Rozpoutalo se nenávistné peklo, dal se do pohybu největší exodus světa. O mnoho let později se Milkha Singh svěřil tisku ” Během svého života jsem plakal pouze třikrát. Tehdy v Govinpura to bylo poprvé”.
Milkha utíkal. Hlas jeho otce jej hnal zběsile pryč. V té době pouze 18 letý mladík se skryl v ženském vagónu a díky tomu se mu podařilo nepozorovaně prchnout ze země a dostat se do Delhi. Zde se pak nějakou dobu protloukal všelijak. Když už to vypadalo, že se vydá na cestu zločinu, dostal nabídku. Milkha ji neodmítnul a v roce 1951 vstoupil do armády.
Již záhy, během prvního výcviku si jeho výrazného běžeckého talentu všimnul nadřízený důstojník. Milkha začal tvrdě trénovat a už v roce 1956 stál ve startovních blocích na svých prvních olympijských hrách v Melbourne. Tehdy si napsal na obrázek Svatého Guru Nanaka , který nosil stále u sebe, číslo 46,7. Byl to tehdejší světový rekord olympijského vítěze na 400m Charlese Jenkinse z USA. O dva roky později Milkha tento rekord pokořil. Na Asijských hrách v Tokiu vyhrál nejen 400m s časem 46,6 s, získal další zlatou medaili na 200m, ale také porazil svého pákistánského soupeře a favorita Abdula Khaliqa.
Hrůzné vzpomínky na dětství a ztrátu rodičů pronásledovaly Milkha mnoho let. V roce 1960 jej dohnaly a na Olympiádě v Římě skončil až čtvrtý. Bylo to velké zklamání. Nedlouho po olympiádě byl Milkha pozván na mezinárodní atletické závody v pakistánském Lahore. Samozřejmě odmítl. Tehdejší indický PM Jawaharial Nehru jej však nakonec přesvědčil. V běhu na 200m mu byl soupeřem věhlasný Abdul Khaliq. Khalil vs. Singh, znamenalo totéž, jako Pákistán vs. India. Milkha Singh ale závod s přehledm vyhrál. Během slavnostního vyhlášení mu pákistánský prezident řekl: „Milkha, přišel jsi do Pákistánu abys běžel. Ty jsi ale neběžel, ve skutečnosti jsi letěl. Pákistán ti uděluje titul “Flying Sikh”.
Singh později řekl, že se návratu do rodné země po 13 letech velmi obával. Ale upřímná láska a přátelství, kterými byl zahrnut, mu zásadně pomohly změnit názor na obyvatele Pákistánu.
V roce 2016 Milkha Singh obdržel z rukou Carla Lewise Cenu za celoživotní dílo.
Milkha Singh zasvětil celý svůj život sportu. Po ukončení aktivní sportovní činnosti pracoval na Ministerstvu školství a sportu. Své medaile věnoval státu. Jsou vystaveny ve sportovním muzeu v Patiale.
Milkha Singh před pár týdny onemocněl kovidem. Svým fanouškům z nemocnice v Chandigarhu vzkázal “Ještě jsem neměl čas, ale jakmile se uzdravím, nechám se očkovat”.
Už to bohužel nestihne. 18. června 2021 Milkha Singh, “ten létající Sikh”, obyčejný kluk, který se již za svého života stal legendou, tomuto onemocnění podlehl.
Čest jeho památce.
Film o tomto jedinečném sportovci a člověku, který po celý svůj život zůstal skromným se jmenuje Bhaag Milkha Bhaag….. Utíkej, Milkho, utíkej! Je to neobyčejně strhující příběh lidského utrpení, ale také obrovské touhy, pokory a radostí z vítězství. Ten film vás strhne i když nebudete třeba přesně rozumět každému slovu.
R.I.P. Dear Milkha.
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, červen 2021
