Bez trochu adrenalinu se v Mumbai a v noci na letiště prostě nedostanete.

Letím do Delhi. Mám tam několik pracovních schůzek, zvolila jsem tedy ranní let v 7,20. Naposledy jsem v letadle seděla před pandemií, proto raději volám kamarádovi, který litá každý týden. Ujistí mě, že pro domestic flight stačí být na letišti 2 hodiny předem, nikoliv 3, jak se uvádí v pokynech. Ještě odpoledne objednávám OLA taxi na zítra ráno ve 4.30.

Večer pro klid zkontroluji objednávku. Moje před 4 hodinami zabukované auto je stále v režimu “pending”. Klasika! Objednávám tedy pro jistotu ještě jedno auto o třídu větší. Mám v úmyslu jít spát trochu dříve, protože budíček v půl čtvrté ráno bude krutý. Bohové mi ale dnes vůbec nejsou nakloněni. Venku pod okny se právě dostal do varu Ghanapati festival. Tedy hlavně bubny a petardy, bez kterých se tady žádná sláva neobejde. Všechny ovce na světě jsem poctivě spočítala, některý dokonce dvakrát. Nakonec usínám až někdy po půlnoci. Ještě před tím ale kouknu na telefon. Obě má taxi stále trčí v režimu “pending”. Nehodlám se tím rozrušovat, budu to řešit, až to bude nutné.

V půl čtvrté ráno jsem celkem překvapivě svěží. Stavím na čaj a dávám si studenou sprchu. No, není až tak studená, tady v Mumbai teče celý rok vlažná. Znovu zkontroluji telefon. Podle očekávání na displeji svítí “pending”.

Holky jsou překvapené. Takhle brzy normálně nevstáváme. Jdeme na krátkou procházku, zbytek dne, než se vrátím je obstará náš watchmen Papu. Molly i Meena ho milujou a on je. První čůrání proběhne u prvního zaparkovaného černožlutého taxi. Má otevřené dveře z kterých vyčuhují nohy. Jejich majitel slastně oddychuje. “Good morning čača” budím ho co nejlaskavějším tónem. Ani se nehne, ale otevře jedno oko. “Potřebuji hodit na letiště” pokračuji. To už ho probudí, takže otevře i druhé oko. Letiště je totiž dobry kšeft. “Čača, jenom odvedu tady holky domů a hned jsem zpátky” říkám mu a v duchu se modlím, aby znovu neusnul.

A tired taxi driver in Mumbai, India sleeping in his vehicle on a sultry, hot, humid afternoon with his feet jutting out from taxi’s window.

Neusnul. Usazuju se tedy pohodlně na sedadle, které bylo ještě před pár minutami jeho lůžkem a nechávám se unášet nočním městem. Míjíme Marine Drive. Známý mumbajsky bulvár je už v tuto brzkou hodinu plný lidí. Je právě třičtvrtě na čtyři, když mi zazvoní telefon. “Madam, where are you? I am coming.” Volá řidič Ola. ” Cože? Ty mě voláš z pending taxi o čtvrt hodiny později, že už mě jedeš vyzvednout? Už dávno sedím v jiném taxi. Budu si stěžovat!” řvu na něj. Netrvá to ani minutu a volá znova. Prý mi nerozuměl! No to je vrchol! Počítám do deseti. BTW, taky se vám stává, že v rozrušení koktáte a navíc tak nějak automaticky mluvíte dohromady všemi jazyky, které jste třeba jen kdy letmo zaslechli?

V tuhle ranní hodinu je Mumbai téměř prázdná, cesta na letiště trvá jen třičtvrtě hodiny, na rozdíl od běžné hodiny a půl. Řidič mě vysazuje na Domestic flight, mám dobrý čas, přesně dvě hodiny do odletu. Jdu přímo k vojákovi u vstupu do haly a ukazuji mu letenku a mou Aadhar kartu (občanka). “Madam, musíte na mezinárodní letiště, SpiceJet lítá jen odtamtud.” “Hey Bhagwan! Jak to? A jak se tam odsud dostanu? Můžu projít halou?” “To bohužel ne, je to 5 km, musíte autobusem, támhle je zastávka.” radí mi mile. Najdu shuttle bus a po chvíli i řidiče. “ Jo, pojedu tak za čtvrt hodiny.” Dlouze na mě zívne. ” Nebo můžete madam jet rickshaw, támhle mají stanoviště.”

Bez rozmýšlení volím druhou variantu, přijde mi jistější. Navíc mám vyzkoušené, že jakýkoliv pohyb v momentě panické časové tísně spolehlivě uklidňuje. Ne vždycky, zjišťuji záhy! Po pěti minutách mám totiž pocit, že opouštíme město a i civilizaci. Tuhle část Mumbai moc neznám ani ve dne. Za chvíli se ale objeví ukazatel International Airport. Hurá, dnes tedy oloupena, rozřezána na kusy a poté pohozena někde v hnijící stoce přilehlého slumu ještě nebudu.

Je 5,45 když opouštím checking. Fronta u Security je dlouhá, ale jde to rychle a já mám jen kabelku. Nakonec mám ještě téměř půl hodiny do boarding time. Jdu tedy na čaj. Na snídani je brzy, tu si dám až někde v Delhi. Zaplatím namísto obvyklých 20 nehorázných 170 Rupii a pokračuji ke gate. Čaj je ale výborný! Ještě, že tak, protože hned na to mi přijde zpráva společnosti OLA, kde mi oznamují, že mi za zrušenou objednávku účtují 75 Rupií. Grrrr!

A jak cestujete na letiště vy?

Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, Indie, září, 2022

Author: blankavarma

Vyrostla jsem v Praze a celý život toužila žít v Africe. Na chvilku jsem si to zkusila, ale osud mě nakonec zavál dál na východ, do Indie. A jsem mu za to vděčna. Život v cizině a vedle cizince může učinit život vzrušující. A to ten můj nepochybně je. Můžete ho prožívat se mnou, jestli chcete. Vítejte na palubě!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s