žádný rozdíl. Alespoň mě to tak připadá.
“Do Mumbai jsem se přestěhoval s rodiči a bratrem v roce 1963. Najednou jsem si v tom obrovském městě připadal úplně ztracený. První věc, kterou jsem si tady ale zamiloval, byl chleba. Obyčejný indický Pav. Chutnal totiž zcela jinak, než ten, co jsme dříve kupovali doma v Navsari. Tenhle byl na povrchu křupavý a uvnitř měkoučký. A vůbec nejlepší byl ještě teplý. A máslo! Hey Bhagwan, to byl naprostý luxus!
Další zcela nové a vzrušující pro mě bylo cestování metrem. Nikdy před tím jsem si to tolik neužíval. A bezkonkurenčně největší dobrodružství bylo mé nedělní tajné cestováni v prázdném, starém, anglickém vagonu z konečné na konečnou! Umí si dnes někdo představit, že tehdy můj školní čtvrtletní průkaz stál pouhých 1,75 Rupii?
Každý týden jsme celá rodina obřadně chodili telefonovat. Vystáli jsme frontu před dřevěnou telefonní budkou, stojící hned vedle vchodu do místního kostela. A když na nás došla řada, tak jsme tím velkým telefonem s těžkým sluchátkem zavolali naši pratetu do stovky mílí vzdáleného Delhi. Pamatuji se, že mi dlouho vrtalo hlavou, jak je možné, že ten můj hlas může být slyšet až tak daleko.
Bydleli jsme vedle Church Gate a já jsem často posedával a okouněl vedle nádraží. Pozoroval jsem lidi, spěchající každý den do všech těch přilehlých kanceláří. Úplně mě to hypnotizovalo. No a pak třeba jízda tramvaji! Tehdy v Mumbai jezdili tramvaje dvoupatrové, stejně jako červené double deckery. Vždycky jsem si našel místo až nahoře. Foukal tam vítr a byl tam neskutečný výhled! Pozoroval jsem ty lidi dole, kteří byli najednou takoví mrňaví. A já měl pocit, že když se dostatečně vykloním, skoro se dotknu mraků! Hned vedle mé školy na Chowpaty stál stánek s lahodným Bhel puri, Sev puri a nebo Pani puri. Každý den jsme si s mým kamarádem Joshim koupili tuhle dobrotu, které se nikdy nepřejíte. Pak jsme se usadili na betonovou hráz, abychom naplnili svá vyhladovělá břicha a přitom pozorovali to nekonečné, šplouchající moře před námi.
Každý měsíc jsme celá naše rodina chodili do kina na nový film. To byl opravdový svátek! Lístky do obrovského, klimatizovaného kinosálu s pohodlnými sedadly a velkým plátnem ve předu byly tehdy pro nás poměrně drahé. Ale jednou za měsíc byla sleva a vstupné téměř zadarmo! Jen jste tam museli být s velkým předstihem, protože zájem byl samozřejmě obrovský. Pak si také vzpomínám na prázdniny. Hlavně na tu nekonečnou frontu na jízdenky na Deccan Queen, expresní vlak z Mumbai do Pune. A každý z těch 26 tunelů, kterými vlak musel projet, byl tak vzrušující! Vzpomínám na radost rodičů a dárky, které jsem vždy dostával za úspěšně složené testy na konci každého školního roku.
To vše mě formovalo. Ale nejvíce můj život asi ovlivnil spontánní nápad navštívit jednoho dne mého kamaráda Mehera. Hned vedle jeho domu stál totiž jeden velký britský hotel. Tam tehdy začala má nová životní etapa. Bylo mi 22 let a ten den jsem se stal samostatným. Ale to už je úplně jiný příběh.”
…………………………………………………………
Tenhle příběh ke mě doputoval přes jednu zdejší fcb skupinu úplně náhodou. A zaujal mě. Nejen vzpomínkami na krásné časy, starou a ještě klidnou Mumbai. Strhnul me ke čtení tím, že je tak podobný tomu mému. Vyrostla jsem ve stejné době a na úplně jiném konci světa. Ale ty vzpomínky jsou téměř identické. Jízda starou tramvají bez dveří a s průvodčím, cukrárna na rohu s mejdlíčky za korunu a Eskymem za 50 haléřů, staré kino Vesna ve Strašnicích. Místo IC tam byla velká nasýpací kamna. Jen vstupné bylo tehdy pouhé 2 Kčs, takže jsme tam chodili s kamarády docela často. A pak taky jednou za rok cesta vlakem za tetou do Mariánek. Už nevím, jestli se stála fronta na lístky, zato se pamatuji, že vlak táhla parní lokomotiva a tudíž jsme se my děti, kvůli jiskrám nesměly vyklánět z oken. Naše rodina už tehdy doma telefon měla. Byl černý, bakelitový a měli jsme dvojlinku s Šedovými od nás z ulice. Občas jsme tedy čekali, až oni domluví a naopak. A když jsme volali naší tetu do Mariánek, tak to nebylo jen tak. Nejprve jsme museli objednat meziměstský hovor. A pak čekat. Za chvíli telefon zazvonil nazpátek a na druhé straně se ozvalo: “Máte tady ty Mariánky! Mluvte!”
A jaké vzpomínky máte vy?
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, Indie, září 2020
