Dont worry! God is přece great!

Indové jsou nadmíru pozitivní národ. Na vše totiž většinou reagují s úsměvem. A navíc můžete naprosto vyloučit situaci, že tady v Indii někdo někdy něco neví. Nikdy! Tedy, on to sice možná neví, nebo si není úplně jistý, to Vy však nikdy nepoznate. Každý vám totiž vždycky odpoví “ Yes“ a sílu pravdivosti ještě zpečetí „dont worry„. Dont worry je takové indické zaklínadlo. No a když přece jenom pořád trochu pochybujete, následuje „God is great„. A na to se už nedá namítnout vůbec nic.

Pravidlo pro začátečníky zní: Indové zásadně nepoužívají ne a nevím.

„Prosím Vás, znáte to tady? Můžete mi říci, kde tady najdu….?“ „Yes! Určitě…… Pojedete 100 m rovně a na prvních světlech se dejte doprava.“ Hmm…. Jelikož jste zdejší, na nejbližším rohu raději zastavíte a zeptáte se znovu. Bez zaváhaní dostanete odpověď : Yes, yes, jasně, že vím, hned vedle jsem chodil kdysi do školy. Hele, teď se tady na světlech otočíte a pojedete nazpátek po hlavní asi tak 1 km a tam….. don’t worry, je to jednoduché“. Pokračujete podle jeho doporučení na ty světla, ale tam se zeptáte samozřejmě potřetí znovu. Oslovený se zamyslí, chvíli přemýšlí. „To bude dobré znamení!“ zaradujete se. Pak dokonce někomu zavolá a radí se s ním po telefonu. „Yes sir“ nakloní se k vašemu okénku, „Tak tady jste úplně špatně. Je to na druhém konci města. Musíte se vrátit na dálnici a pokračovat. Don’t worry, to určitě najdete!“

Samozřejmě, že tu máme v Indii na silnicích ukazatele, navíc pokrytí signálem po celé zemi je velmi dobré a Google map je naprosto spolehlivé. Jenže! Když jste zrovna v jiném státu a navíc mimo dálnici, dopravní značení je obvykle psáno v místním jazyce i písmu, tak to jste vedle, i když jste vodsuď. No a občas ani ten signál není až tak spolehlivý. Naštěstí, tady v Indii, vzhledem k populaci, se vždycky máte koho zeptat.

Předevčírem nám doma došla bomba na plyn. I vypravila jsem se do našeho Gas office, který je hnedle přes ulici, domluvit výměnu. Když na mě konečně došla kovidová řada, začala jsem s úředníkem řešit problém naší studené plotny. Dávno už vím, že tady v Indii je výhodnější řešit „studenou plotnu“ a nikoliv „žádný plyn“. Tomu rozumí každý hned. Protože, zatímco bomba počká i několik dnů, oběd v žádném případě. „OK madam, potřebuju Vaše zákaznické číslo. A taky telefon a adresu“. Všechno mu pečlivě a srozumitelně nadiktuju a taky ukazuju na dům, kde bydlím. „Jo, málem bych zapomněla, moje jméno je B.l.a.n.k.a“ hláskuji pomalu. Příjmení Varma hláskovat nemusím. To je tady skoro tak běžné, jako Novák v Česku. Co bude následovat, už taky vím. „VARMA?!!!! That is really great madam!“ Rozsvítí se mu oči. „Tvůj manžel je Ind? No to je úžasné, madam!“ Je na mě zase pyšný ten mladý prodavač! A okamžitě tu euforii přenáší i na mě. „Můj manžel je Ind“…… tetelím se blahem jako blbec taky. „Dont worry, hned Ti tam někoho pošlu!“ vycení na mě zuby a já spokojeně odcházím k domovu. Uplynulo šest hladových hodin, nám kručí v břiše a já tedy kráčím do office znovu. Tentokrát bez fronty. „Yes mum, jak Vám mohu pomoci?“ zeptá se mě mile kolega toho ranního. Než se nadechnu je tady ten můj nadšenec smíšených manželství. „Pamatuji se na Vás. Kdy tu bombu potřebujete zavést?“ zeptá se mě naprosto bezelstně. „Hned teď! Slíbil jsi mi to ráno! Nemůžu vařit! Chápeš!?“ Zuřím…. „Are baba madam, dont worry….. Jsem tady přece já, ne…. Hele, během 30ti minut to tam máte!“ vycení na mě, dnes už podruhé své krásné zuby. Nevěřím mu ani slovo, jenže sama bombu neodnesu. A i kdyby se mi to náhodou podařilo, příště se se mnou tady nebude bavit ani klika ode dveří. Bíla madam bez služebnictva, je tady věc nemožná. Bombu přivezli za další hodinu a půl, namontovali a my máme na dalšího půl roku pokoj.

Pravidlo pro pokročilé: Don’t worry má mnoho významů, obvykle ale neznamená don’t worry.

„Madam, corona!!!!“ pošeptal mi důvěrně zjevně čerstvou informaci náš liftman minulý týden během cesty se shora dolů. A pro jistotu ji ve výtahu ještě několikrát zopakoval. Poděkovala jsem a ujistila ho, že o vážnosti situace ani na okamžik nepochybuji. Jen, co se Molly vyčůrala, zkontrolovala všechny smradlavý rohy, já koupila noviny, které nám stále domu nedonášejí, zamířily jsme do kanceláře manažera našeho domu. Je to placený úředník domovní správy a tenhle dokonce mluví anglicky. „Are dont worry madam. Jooo… ve druhým patře máme Coronu, no. Ale vlastně nemáme. Tedy voni jí nemaj, chytli to jen jejich příbuzní. Čekáme, jak dopadnou testy. Dont worry, všechno je ok….“ To mě naprosto uspokojilo. Rozloučily jsme se a odcházíme k výtahu. Náš liftman zatím pumpuje a kropí hlava nehlava celý výtah, včetně velkého zrcadla odpornou lepkavou dezinfekcí. O její účinnosti mám silné pochybnosti, ale mlčím. Souhlasím, že s Coronou je třeba nemilosrdně zatočit.

„How are you?“ zdraví mě o dva dny později náš soused na chodbě, když se opět vracím z ranní procházky s Molly. „Už Ti řekli, že mámě v domě Coronu?“ „No jasně, ale prý onemocněli jen jejich příbuzní.“ potvrzuji, že všechno vím. „Ale kdepak, Bianca, žádný příbuzný. Manžel je v nemocnici na ventilátoru, manželka je pozitivní a u dcery se čeká na výsledek testu. Jsou v karanténě. Ale don’t worry, Bianka, žádné omezení nemáme.“ Poděkuji za upřesnění informaci. Doma však pro jistotu kontroluji zásoby mýdel. Odhaduji, tak na další dva roky. To nevadí! Mám totiž úchylku. Zbožňuji vůni mýdel. Pochopitelně mě je baví i nakupovat. Pak je zastrkávám všude možně ve skříních a dokonce i občas nějaké najdu, když ho náhodou potřebuji.

Tím tato naše mimořádná událost v domě taky skončila. Žádné nové zprávy o životech postižených jsme od té doby neobdrželi a já se po nich ani nepídím. Kdo se moc ptá, taky se moc dozví. Budeme prostě pokračovat v mýtí rukou mýdlem, než přijde další událost a tím pádem nová dávka desinfekce. No, a já tak třeba budu mít další důvod jít do krámu pro mejdlo. God is great!

Prší. Co prší, leje jako z konve a už několik dní! Vedle dveří našeho bytu v 7.patře se na chodbě objevila louže. Tedy původně to byla louže, odpoledne už to byl malý rybník. Ukazuji to liftmanovi. Pokývá hlavou a ujistí mě, že „dont worry.“ Jdu tedy opět do kanceláře. Manažer me s chapájícím výrazem vyslechne, a slíbí okamžité řešení situace. Přičemž se samozřejmě nevyhne nezbytnému „don’t wory madam. Někoho tam hned pošlu.“ Jsem zpátky, zabraná do klávesnice notebooku, protože už konečně potřebuji dopsat jeden článek. Zvonek… za dveřmi 3 watchmeni. Přišli se podívat na tu vodu. Vysvětluji jim, že voda, kterou vidí na chodbě, nevytéká z našeho bytu, ale kape ze stropu. Ukazuji jim mokré fleky z kterého padají kapky. Marně. Nevěří. Domáhají se vstupu dovnitř. Vpouštím je tedy a ukazuji, že v místě, které dopředu vytipovali, jako zdroj problému, se nenachází ani ucpaný záchod, natož nově vytrysknutý minerální pramen, ale pouze komoda s nádobím. Dřevěná a suchá. Nevěří. Musím ji otevřít. Jeden po druhém kontrolují cibulákové talíře, misky a hrnky a kroutí hlavou. Doufala jsem, že jsme to vyřešili. Chyba. Během následujících 20 minut přišli ty talíře zkontrolovat ještě třikrát v různých formacích. Potřebuji dopsat kapitolu a nejsem schopna se soustředit! Když se rozdrnčel zvonek po čtvrté, vylítla jsem jako sršáň! „Madam, všechno je v pořádku“ cenil na mě zase zuby.. „už jsme na to přišli, teče to ze stropu. Ale Don’t worry, vyřešili jsme to“ a ukazoval na kýbl, který právě umístil uprostřed chodby.

Už prší nepřetržitě 4 dny a 4 noci. Prostě monzuny. Je ráno, beru deštník a jdu opět s Molly na krátkou procházku Ona déšť nesnáší. Mezitím než přijede výtah koukám, kolik vody napršelo do kýble a kolik vedle. Tak půl napůl. Letmo pohlédnu na zeď u schodiště. Hey Bhagwan, je úplně mokrá! Odbydeme rychle čůrání a jdeme rovnou do kanceláře. Mé energické „dobré ráno“ našeho manažera okamžitě zvedne ze židle. Stížnost bere tentokrát naprosto vážně. Vstane a jde ven hledat šéfa stavby. Následuji ho. S tím však on nejspíš nepočítá. Nebo spíš, jsem já nepočítala s tím, že on nebude počítat. Zatímco on projde, ty těžké dveře se za ním v mžiku zabouchnou a mě plnou vahou srazí zpět. Jen náhodou se mi podařilo nerozbít čelem sklo, ani neporanit psa, kterého držím v jedné ruce a kupodivu ani nerozmačkat těch 10 čerstvých vajec, které pevně svírám v druhé ruce. S obtížemi a bez sebemenšího zájmu okolí, ty těžké dveře nakonec zdolávám. Oba muži nejsou daleko. Bez vyzvání jim za to tu lekci kinderstube skáču do řeči. Trvám na tom, aby se na tu mokrou zeď šel okamžitě podívat. Kupodivu mě stavbyvedoucí následuje. Ukazuju mu tu zeď nasáklou jako houbu a on, ačkoliv monzuny trvají již měsíc, je evidentně překvapen. Tentokrát se inspekce naštěstí obejde bez prohlídky porcelánu. Se slovy „Don’t worry, God is great madam, zítra na to určitě vlítnem!“ se rozloučí a zmizí ve výtahu.

Pravidlo pro zkušené: God is great naznačuje jisté obtíže, na které zrovna není čas, nebo chuť řešit, takže to s úplným klidem přenecháváme tomu kompetentnímu…… a taky nejvyššímu.

Je nedělě a pořád prší. Voda už prosakuje i naší zdí. Od „zítra na to vlítnem“ právě uplynuly 4 dny. Jdu rovnou za stavbyvedoucím. Samozřejmě, že tam není. Je přece neděle. „Zavolej mu, potřebuji s ním mluvit“ žádám jeho zástupce. Předává mi telefon. „Hezké odpoledne madam, jak se máte? S čím Vám mohu pomoci?“ mi skokem zrychluje mou tepovou frekvenci. Z hluboka dýchám a napomáhám mu s oživováním paměti. „Ahaaaa. No jo madam, ale dnes je neděle, v pondělí se na to příjdem podívat.“ „Jáááák v pondělí přííídem? Říkal jsi zítra a to bylo předevčírem!“ ztrácím rychle zbytky klidu. „No jo, ale dneska je neděle. Ale don’t worry madam, všechno bude ok.“

To bylo včera. Dneska je pondělí a neprší. Na naší zdi jsem našla další puchýře. Teď je odpoledne a nikoho z dělníků jsem tady zatím nezahlédla. Počkám do zítřka. A slibuju, že na ně budu hodná. Jsem si totiž vědoma toho, že je nesmím moc vyplašit . Mohli by totiž kvůli mě předčasně opustit stavbu a to bych zase já nevydržela s ostatními nájemníky v domě.

Don’t wory! Ale dyť jo. God is great, já vím.

Víte, jak se pozná, že jste už v Indii zdomácnělí? No tehdy, když Vás to všude přítomné „don’t worry“ nechává úplně klidnými. A jakmile jej začnete používat sami, tak to je nevyšší čas požádat si o změnu občanství!

P.s. Indie k dnešnímu dni eviduje téměř 1 200 000 případů nakažení coronavirusem. Úmrtnost je naštěstí stále nízká. Bohužel, vir se pořád nedaří zastavit a on často ztěžuje léčbu jiných onemocnění. Kromě těch civilizačních, tady teď v období dešťů lidé trpí také malárii a horečkou dengue. Navíc se také mezi kojenci a malými dětmi začala znenadání šířit Kawasakiho nemoc, která ve spojení s coronavirusem je smrtelně nebezpečná. Lidé mají oprávněné obavy. I já sama nebezpečí Covidu rozhodně nepodceňuji.

Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, Indie, červenec 2020

Autor: blankavarma

Vyrostla jsem v Praze a celý život toužila žít v Africe. Na chvilku jsem si to zkusila, ale osud mě nakonec zavál dál na východ, do Indie. A jsem mu za to vděčna. Život v cizině a vedle cizince může učinit život vzrušující. A to ten můj nepochybně je. Můžete ho prožívat se mnou, jestli chcete. Vítejte na palubě!

5 thoughts

  1. Blanko, díky za milé vyprávění. Musím přiznat, že bych v Indii žít z nedostatku trpělivosti nemohla. Přístup k práci mi příliš připomíná socializmu v Čechách. To bez všimného řemeslníci ani slušní nebyli, natož aby něco kloudného udělali. Teď jsou zas pro změnu nedostatkoví a nemají čas na další zakázky. Tak si vyber. Nakonec aby si to našinec udělal sám 🤕

    Liked by 1 osoba

    1. Díky Mílo, to mě moc těší, děkuji. Možná tu jistá podoba bude. Tady je to také individuální. Navíc dělnické profese jsou tu mizerně placené. V Indii je zažitý kastovní systém, málokdo by si sám dělal podřadné práce, tak jako jsme na to zvyklí v Evropě.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s