No, já se teda učím vostošest!
Vracela jsem se z procházky s Molly. Byla už za tma. Tady se setmí rychle, jako když zhasnou světla. Molly se jako obvykle vítala se všemy členy naší domovní ostrahy. Ale já už delší dobu pozoruji, že Ti naši watchmeni začali být nějak ještě víc leniví. Výtah jsem se už dávno naučila obsluhovat sama, protože livrej je každou chvíli někde zaneprázdněn klábosením. Na otevření domovní brány taky nečekám, to bych tam vystála důlek. A když zrovna nepodřimují, tak telefonují. Vypadá to, že se tady kromě coronavirusu začala rychle šířit i lenora. Nedávno však došlo k oživení, pánové dostali novou hračku. A z nějakého, mě neznámého důvodu, se rozhodli ji vyzkoušet na mě. Už nebylo moc vidět a já nic zlého netuše, jsem si stoupla, tak jak mě požádali. Jako blbec jsem se usmívala a čekala na jemné rosení. Přišel však skotský střik nějakým hnusným desinfekčním sajrajtem přímo do mého obličeje! Zařvala jsem jako lev, tím pádem jsem ani nestihla zavřít pusu! V domě nade mou se rozsvítilo několik oken, ale s nimi to ani nehlo, dokonce měli snahu pokračovat v práci. Jen na okamžik. Nadávala jsem všemi jaźyky, které ovládám a utírala si tu smradlavou vodu do šatů. Takže jsem jim tím vlastně pomohla tu kompletní desinfekci dokončit.
Od toho okamžiku uplynuly tři dny, přístroj tam stojí, sedá na něj prach a myslím, že se ho už nedvážili ani dotknout. Natož znovu použít. A takhle my si tady žijem.
No jo…. Ale i jinak děláme co můžem, protože ten malý vetřelec je tu pořád. Přišel nezván a všude se chová jako doma. Ten neřád vládne světem, ať se stavíme třeba na hlavu. Je mu zřejmě i jedno, jestli v roušce nebo bez ní. On si prostě vesele mutuje dál a vůbec si dělá jen to, co chce on sám.
Zde v Indii se zpočátku choval nesměle. Vůbec té skvělé příležitosti k reprodukci nevyužil. Možná, že ten první coroňáček z Wuchanu byl jen trochu utahaný a ti další, co mu pak přišli na pomoc z Itálie byli nějaké lemry. A že na to měli více než dva měsíce! 22.března vláda vyhlásila lockdown a zákaz vycházení, které byly od té doby již dvakrát prodlouženy. Protože ten hajzlík , navzdory všem opatřením, najednou oživnul a začalo se mu tady líbit. Dokonce se zdá, že si oproti prvním prognózám horké slunce doslova zamiloval. V Indii teď totiž panuje nejteplejší období v roce a on blázní jako pominutý. Jen za poslední dva týdny se počet onemocnění zvojnásobil na 70 756 případů. Dobré znamení však je, že smrtnost je velmi nízká. K dnešnímu dni máme 2 293 zemřelých a neuvěřitelných 22 445 vyléčených. Ukazuje se, že kolem 70% pacientů nemají žádné, nebo jen mírné příznaky. Navzdory těmto pozitivním výsledkům, z vládních úst zaznívá stále velký respekt a obavy. Další rozhodnutí se očekává 17.května. “Musíme se naučit s coronavirusem žít” prohlásil Arvind Kejrwal, Chief minister v Delhi a ostatní státy se k němu postupně přidávají. Indická ekonomika stagnovala již v minulém roce, současná situace však nemá v zemi obdoby. První odhady, kolik stát zaplatí za světově největší lockdown, se pohybují kolem 7 – 8 bilionů Rs.
Občas čtu z domova, že informace o pandemii v Indii nemohou být pravdivé, “Indie je přece zkorumpovaná země, bůhví, jak to tam teď vypadá.” oponují. Ano korupcí jsou prolezlá všechna patra zdejší demokracie. Ale je třeba vzít také v úvahu, že v Indii žije 82% Hinduistů, kteří věří v další život a k tomu musí být jejich tělo po smrti zpopelněno. A to hned, ještě tentýž den. Dalších 15% muslimů, 2,5% křesťanů musí být rovněž pohřbeno v rozmezí pár hodin. Hromadné kremace, pohřbívání, tak jak probíhaly třeba v Itálii, nebo v Americe, by se tady neutajily. Noviny uvedly případy, kdy si rodina odmítla převzít tělo, kvůli obavám z nákazy, ale to se stává opravdu vyjímečně.
Co je však v této bídě naprosto ohromující, je skutečnost, jak tato druhá nejlidnatější země světa pandemii od začátku zvládá. Coronavirus uvěznil miliony Indů v jejich domovech, ačkoliv dosud po generce žili “svobodně kdekoliv venku”. Z hodiny na hodinu převrátil jejich životy na ruby a oni to akceptovali. To je neuvěřitelné! Teď je však potřeba oživit ekonomiku, což bude nejspíš mnohem složitější, než její zastavení. Někteří už nečekali a začali sami. Jako tenhle malý kluk. Přeji mu, aby se brzy vrátil tam, kam patří. Do školy.
Taky tak toužíte po úplně normálním životě? Jít každé ráno do práce, zajít si do kina, na pivo, navštívit přátele….. Věřím, že už brzy. A hlavně bez dezinfekce, bohajeho!
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, květen 2020
