Tuhle pobočku banky BB jsem si vybrala vlastně úplně náhodou. Byla nejblíž a hlavně! Já vždycky dám na první dojem. Hned napoprvé se mě totiž ujala skvělá baba. Nevím, jak je to jinde, ale tady v Indii, když potřebujete vyřídít něco jednoduchého, všichni jsou milí a usměvaví. Jde to natotata. Ovšem, jakmile potřebujete vyřídit něco složitějšího, v mžiku nabydete dojmu, jako byste právě chytili SARS a ostatní už si o tom dávno šeptají. Najednou nikdo nemá čas a nebo vás pošlou za kolegou, který se ale zrovna někam vypařil. Manažerka zdejší pobočky se však mého problému se složitou transakcí ujala neohroženě a s úsměvěm. A hlavně ho dotáhla do konce. “Tak tohle je dobré znamení”, řekla jsem si a ještě téhož dne požádala o převedení účtu sem k ní.
Od té doby jsem ji už nikdy neviděla.
Což je tady normální. Jakmile se někde někdo zabydlí a navíc je schopný, okamžitě ho pošlou někam jinam. A já bych to možná ani nezjistila, protože do banky chodím opravdu jen, když musím. Jenomže má kreditní karta začala stávkovat. Tedy chová se tak trochu marnivě. Milostivě mi povoluje vybírat z bankomatu, nebo dokonce i v obchodě zaplatit. Internet však z nějakého důvodu začala nesnášet a ignoruje ho. A to je v dnešní přeonlajnové době trochu potíž! Spoustu věcí mohu zaplatit hotově, ale některé ne. Vůbec jsem nepochybovala, že se jedná o banalitu, kterou zdejší profíci odstraní za pár minut a odhodlaně se vypravila znovu navštívit mou banku.
“To nebyl dobrý nápad, jít sem dopoledne” pomyslela jsem si, když jsem se usadila mezi desítku čekajících. Dnes je tu hodně lidí. Já ale už taky dobře vím, že přílišná slušnost tady v Indii občas práci jen prodlužuje a hlavně odaluje řešení. Na nic se proto neptám, rovnou si sedám do uvolněného křesla naproti “mému” úřednikovi. Trpělivě čekám. Zatímco on se v klidu přehrabuje v nějakých papírech. Beze slova zvedne obočí, vysunune bradu a kývne hlavou. Mimoverbální komunikace mi nevadí. Vysvětluji mu pomalu, proč přicházím. “Mám problém s platební kartou a proto…” “Zkus něco zaplatit” nenechá mě dokončit větu a pokračuje ve své práci. Snažím se spolupracovat, takže ho jako debil a vůbec nevím proč, poslechnu a pokouším se o další marný pokus, jak zaplatit online. “No, jak jsem už říkala prve, nejde to” povídám mu. Žádná odpověd. “Říkám, že to nefunguje!” zvyšuji hlas. Nic. Pokračuje dál ve své práci a k tomu se baví s člověkem, který přišel za mnou. “Potřebovala bych vyřešit ten problém s kartou” zkouším to sveřepě znovu. Aniž by se na mě podíval, podává mi jakýsi formulář. Vyplním tedy detailně údaje nutné pro reklamaci mé platební karty a podám mu papír zpět. Nějaké potvrzení o převzetí samozřejmě neočekávám. Jeho souhlasné pokývání hlavou vyznívá velmi optimisticky. Je to nejspíš v pořádku. Hurá! ” No, a kdy myslíte, že bude reklamace vyřízena?” vkládám do otázky veškeré své naděje. Odpověd dostanu okamžitě. Poklesnutí koutků a dvojitému zdvižení ramen rozumím jasně.
Uběhlo dlouhých 10 dnů a žádná zpráva. Kráčím tedy do banky znovu. Skvělé, můj úředník je na svém místě! Ale…. jak jinak. Přehnaná počáteční euforie trvá jen krátce. Žádná zpráva o mé reklamaci ani nová karta, na mě totiž nečeká. A navíc jsem jediná, koho to rozrušuje. Deru se ke svému “muži.” “Už jsem na to přišla sama!” sděluji mu překotně. “Nejspíš mám zablokované internetové bankovnictví, proto nemohu platit online. Takže to bude jednoduché, že?” jsem si jistá, že k mému vítězství schází už jen krůček. Chyba! “Přijďte ve středu, kolega tady není. Já se nedostanu do systému.” a jako důkaz ke mě natočí svůj monitor s velkým nápisem Error. Zuřím! Skřípu mezi zuby! A to je asi tak všechno, co můžu ted dělat. Tak ve středu!
Hmm. Jenže do toho nám neplánovaně vlezl ten malý mizera, Coronavirus se mu říká. A všichni se ho bojí. Zamkli nám hranice. To nestačilo, stejně se sem dostal. Tak nám stáhli všechny rolety a dveře zamkli na tisíc západů. Naštěstí banky nám nechali tak trochu pootevřené.
Je středa, máme lockdown a já opět odhodlaně pochoduji do banky. Na zpoceném nose mám roušku, na rukou rukavice. V bance to vypadá jako v muzeu. Všude šňůry, k těm pár úředníkům v první linii se my zvenčí nesmíme přiblížit ani na krok. Židle mého úředníka je prázdná. Za to je tam ředitel pobočky. Už z dálky vypadá, že dneska rozhodně nevstával kvůli tomu, aby řešil ňáky blbosti. “Madam, máme lockdown.” “No to já vím, proto jsem tady, žejo. Páč mi za pár dní vypnou telefon. Navíc, ten problém s kartou řeším už dva měsíce, chápete?” Snažím se mu vnutit alespoň trochu empatie. Zbytečně. “Helejtese, co bylo před lockdownem, na to ted rychle zapomeňte. No a teď máme lockdown, takže pracujeme v úplně jiném režimu. Musíte to poslat e-mailem. Poroučím se.” energicky vyřešil mou reklamaci tento profesionální odpalovač problémů a nepochybně úspěšný absolvent nějakého speciálního kurzu v aroganci. Dýchám z hluboka a zúročuji své pravidelné cvičení jogy a meditace.
Napsala jsem email. Napsala jsem druhý, třetí, čtvrtý… Nic. Telefon mám již odpojený. Internet to čeká za 4 dny.
Má cesta do banky se začíná stávat takovým vzrušujícím oživením v jinak nudné době coronavirusové. Dnes mají službu úplně jiní úředníci. To mi nevadí. Za ty dva měsíce už totiž svůj problém včetně výsledného řešení umím popsat naprosto dokonale. “Madam, musíte nám nejprve tady toto vyplnit” podává mi dívka další a úplně jiný formulář a mile se usmívá. “Má cesta k vrcholu vede přes všechny formuláře světa” pomyslím si a začínám vyplňovat. “Vše je v pořádku, tady mi to madam podepište a vyrozumění vám přijde e-mailem.” říká bezelstně a bere si formulář k sobě.
Panebože, Ty to víš, že ty dramata nesnáším, ale když jinak nedáš….
“No tak emaily nefungovaly dávno před lockdownem, což vám zřejmě vyhovuje, tak jste je vyrušili úplně, žejo?? Podívejte se, já si tady sednu a počkám, až ten problém vyřešíte! A jak vidíte, jsem seniorka, mám toho štrádování sem a tam tak akorát. Venku je 35 stupňů, takže mě tu může klidně ranit mrtvice, jestli se rozčílím!” A jak vidíte, už teď nevypadám moc dobře!!!!”
Nastalo ticho. Má krátká hysterická etuda upoutala pozornost i těch, kteří až dosud byli velmi zaneprázdněni svými tablety. Po krátkém brífingu personálu, ke mě přistoupil ten nejodvážnější. “Madam, ja tedy myslím, jestli máte cash, ja myslím, že bych mohl Vám to tedy rád zaplatil z mé karty…” “No to…. to byste byl velmi laskavý” odpovím zaskočeně. Můj problém to neřeší, ale ta nenadálá lidská solidarita ve mě rozpustila všechny zbytky hněvu. Svět kolem nás je pořád fajn.
Telefon i internet mi znovu fungují. Karta si jede stále ve svém vzdorovitém režimu. Od té doby jsem odeslala další dva e-maily. Na odpověď stále čekám, samozřejmě. Za to mi dnes kdosi poslal sms: “Přestaň se těšit pouze na výsledek a začni milovat cestu, která k výsledku vede!”
Dyť jo.
Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, duben 2020
