Vona je z Ameriky….

„Yes madam, nádraží, I know…. How much?“

„Jak, How much? Zapni mítr!“

Nasedám do rikshy a ukládám Molly na klín. Naše princezna tohle cestování zbožňuje. Prostě vystrčí tu svou malou hlavičku z rikshy ven, ouška za ní větrem vlajou a ona se zahmouřenýma očima se zájmem sleduje ten mumraj kolem.

Jen se rozjedem, řidič zahajuje konverzaci a otáčí se na mě. A z čista jasna zastaví uprostřed silnice. Nevěřícně zírá na Molly, která na něj radostně vrtí ze své cestovní brašny. „To puppy je živý!!!!“ Nemůže uvěřit. „Jak se jmenuje?“ Znovu se rozjíždí. „Jo, ona je Molly! To je hezký, a je to mejl nebo fímejl? Aha, holka je to. A odkud jsi Ty? Z Evropy, jo? Takže Amerikan jo?“ Netrvá to dlouho. U Německa se už chytá. „A co tady v Navsari děláš? Jo, Ty jsi přijela z Mumbai. A kde bydlíš v Mumbai? Aha. To je moc good.“ Moudře pokývá hlavou. V Mumbai nejspíš nikdy nebyl a název čtvrti slyší prvně v životě.

Křížový výslech přerušuje krátká zastávka. Nabíráme totiž další cestující. No, co by si nepřivydělal, žejo.

Mladá žena v saree usedá vedle nás. Molly tím na chvíli ztrácí svou výsadní pozici a tedy i výhled. Pokračujeme v cestě a pozornost řidiče se ted plně obrací na naši spolucestující.

„No, vona je foringer. A ten pes je živej. Hele představ si, je z Ameriky. Přijela sem z Německa a bydlí v Mumbai. No, ale teď je tady v Navsari. Vezu jí na nádraží, páč si potřebuje koupit lístek. To je jasný, když jede do Mumbai, žejo“.

Jeho nový proslov vystačí přesně na pár minut a žena vystupuje. Příběh tedy začne žít svým životem na druhém konci města. Potkat bílou ženu v Navsari a ještě s čoklem v tašce, to je událost měsíce! Pokračujeme v jízdě. Jeho potřeba konverzovat je zřejmá a hlavně přichází zásadní otázka: „Kolik ten pes stojí?“ „Hodně“ zalžu automaticky. Protože vím, že kdybych řekla pravdu, jeho příběh tím úplně shodím. Malej, bílej pes Američanky musí být drahej, jinak není o čem mluvit! Blížíme se k nádraží… „Támhle jsou vlaky madam. A támhle se prodávají jízdenky. Dneska máte štěstí, nejsou tam žádný lidi. A bude to 50 Rupii. Mám na vás počkat?“ „Asi ani ne.“ „Tak Ahoj Molly!“

Už dávno neuvádím tyhle své instantní příběhy na pravou míru. Naopak. Bavím se a užívám si to „O nás bez nás“ protože je to vždy milé, upřímné a pozitivní. A všichni přítomní se tak nějak automaticky stávají součástí každé nové kapitoly mého života. Mám ráda zdejší lidi.

Blanka Jeetendra Varma, Mumbai, únor 2020

Autor: blankavarma

Vyrostla jsem v Praze a celý život toužila žít v Africe. Na chvilku jsem si to zkusila, ale osud mě nakonec zavál dál na východ, do Indie. A jsem mu za to vděčna. Život v cizině a vedle cizince může učinit život vzrušující. A to ten můj nepochybně je. Můžete ho prožívat se mnou, jestli chcete. Vítejte na palubě!

2 thoughts

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s